sobota 4. srpna 2012

Pákistán a Rupal Peak


Pákistán a Rupal Peak

(by Martin)
V roce 2012 jsem se již potřetí vydal do Pakistánu, tentokrát sám. Cílem byly dvě věci (1) Soci-ekonomický výzkum ohledně dopadu výpadků Elektřiny na místní obyvatelstvo v rámci mé bakalářské práce (ke stažení zde http://ies.fsv.cuni.cz/work/index/show/id/1784/lang/en je tam i pár fotek )  a za (2) výstup na Rupal Peak 5542 normálkou. Cílem článku je přiblížit Vám  Sever Pakistánu – Gilgit Baltistan  a popsat trasu výstupu na Rupal Peak, na zdejší podmínky spíše kopeček.
Pakistán se hned po mé první návštěvě stal mojí nejoblíbenější zemí. Vlastně bych měl ale spíš říct Gilgit-Baltistan – severní část země – horolezecký ráj.  Gilgit Baltistan je velký jako Česká Republika, s populací kolem 2 mil a hlavním městem Gilgit, který má kolem 200 tisíc. Zajímavý je především tím, že sem zde stýkají 3 světová pohoří – Himalaj, Karakoram a Hindukuš. Leží zde 5 ze 14 světových osmitisícovek, přes stovku sedmiček a nespočet nižších kopců. Pokud mate rádi hory, zamilujete se hned. Proto také většina cizinců co tam potkáte (jejich opravdu málo) vám řekne, že už tam jsou poněkolikáté. 
GB je dost odříznut od zbytku světa. Známá Karakoram Highway alias KKH, která propojuje Čínský Kashgar a Pakistánský Islamabad, je nejdůležitější cesta jak pro turisty, horolezce a tak pro samotnou ekonomiku regionu. Nejvýše postavená asfaltová mezinárodní silnice na světě propojující Čínu a Pakistán. Khunjerab Pass  - hranice s čínou je ve výšce 4,693m. KKH je nazývána občas jako 8. div světa.


Každoroční sesuvy půdy jí dělají velmi těžko sjízdnou a vlastně se pořád musí opravovat. Díky špatnému počasí a vysokým horám se I přesto, že Gilgit a Skardu mají letiště s “každodenním” spojením, této cestě pravděpodobně nevyhnete. Cesta autobusem z Islamabadu do Gilgitu trvá někde od 17 do 30 hodin.. a to ještě zdaleka nejste poblíž nějakého base campu


V roce 2006 se sesunula hora, zavalila údolí s KKH. Místo aut a náklaďáků teď musí vše přes nově vzniklé  obrovské jezero  Attabad převážet  lodě. Pro turistu supr projížďka, pro místní ekonomická katastrofa.
Rychle ale k věci. Rupal Peak leží v Rupal Valley, což možná znáte hlavně kuli impozantní Rupálské stěně Nanga  Parbat 8126. Z Gilgitu se do Rupálu musí člověk vrátit zpět po KKH tak 5 hodin do Astoru a pak jeepem do Tareshingu odkud se již musí pěšky přes ledovec.  Nic moc bydlení v místním hotelu vás ale odmění neuvěřitelným výhledem na sedmitisícový hřeben.


Z Tareshingu pod Rupálskou stěnu Nanga Parbat se jde tak 8 hodin úmorné cesty přes kameny pokrýtý ledovec.


 Cestu už jsem dobře znal, rok před tím jsem jí již totiž jednou absolvoval. Takže jsem spíše velel já než náš guide z Gilgitu. Pokaždé když jsem se podíval doprava nahoru nepřestával jsem věřit, jak někdo může tam nahoru Rupálskou stěnou vylézt. Vzpomněl jsem si když jsem tam loni s Markétou potkal Zdeňka Hrubýho s Márou Holečkem u jejich prvním pokusu – to byl jeden z mých nejlepších zážitků. Zdeněk Hrubý je od té doby můj vzor. Měli tam být tento rok na expedici znova, doufal jsem že je potkám, ale jak se posléze ukázalo o pár týdnů mě kuli špatným sněhovým podmínkám předběhli a šli nahoru z jiné strany...  achjo.
Rupálská stěna v pozadí - je považována za nejvyšší stěnu na světě – 4km skoro kolmé skály s ledem.


Rupal Peak ale pořád nikde, mezi okolními vršky se bohužel ztrácí a je zastíněn. Z údolí se jde nahoru do útočného tábora po cestičkách od dobytka asi 8 hodin. Já jsem na počasí moc štěstí bohužel neměl, vrchol Rupal Peaku byl skryt v mracích vlevo.


Lehce poprchávalo, nemohli jsme v campu zůstat více než dvě noci. Ostatní pospíchali domu na oslavy konce Ramadánu - Eid. Již od 2 ráno jsme byli vzhůru a kontrolovali počasí. Bohužel ani hvězdička nebyla vidět. Vítr nám ale dával naději na zlepšení. Měli jsme štěstí a okolo 4 jsme přeci jenom s čelovkami vyšli přes ledovec k úpatí hory. Israr bohužel nemohl pokračovat, měl problém s mačkami. Stoupali jsme nahoru již jen ve třech.
Opět začalo pršet. S přibývajícím deštěm začali padat kameny a suť. Asi na půl hodiny jsem se ukryli a doufali, že to přestane, jinak bychom se museli otočit. Opět jsme měli štěstí a počasí se začalo umoudřovat.


Nejtěžší část cesty vedla  přes úsek příkrého ledového pole s občasnými padajícími šutry. Bez sedáků či ledových šroubů to byl docela adrenalin.



Dál již byla cesta až na občasné trhliny vcelku bezpečná. Sněhu bylo málo, seraky dobře viditelné a na laviny to nevypadalo.


Na vrcholu byla stejně mlha a tak za zmínku ještě stojí vrcholový snímek s mojí špatně kalibrovanou GPSkou a Plzničkou, kterou jsem si teda nakonec nahoře neotevřel, už takhle bylo asi 2 odpoledne a my museli pospíchat dolu.


Expedice Rupal Peak 2012 – první výstup sezóny na Rupal Peak. Naše kompletní skupina.

Žádné komentáře:

Okomentovat