Úspěšný výstup na Mont Blanc - Alpy, Fracie

                                        

 Mont Blanc (Bílá hora)

Cíl výpravy: Mont Blanc (4810m.n.m.), Alpy, Francie

Trasa: Cestou tří mont blanců ( Three Monts Route) - technicky nejnáročnější normálka (PD+)

Členové výpravy: Radka Štýbnarová, Míra Hopjan, Alex Abrahámek, a moje maličkost

Časotrvání: cca 6 dní (září 2013)

Plánované náklady: do 5000kč/os

1. září 2013 v 6:30 SEČ jsem po 13 hodinách autojetí dovezl naši výpravu do Chamonix, francouzského horského městečka, které bylo výchozím bodem naší tůry. V době našeho příjezdu zrovna finišoval UTMB (Ultra Marathon du Mont Blanc), takže v Chamonix bylo přelidněno. Doufám, že příště už budu nejen divákem tohoto prestižního závodu. :)

Po zjištění aktuálních a výhledových klima-podmínek v domě horských vůdců jsme se vydali ke stanici lanovky Téléphérique de l´Aiguille du Midi, která nás měla během 20 minut vyšvihnout z 1035 metrů do výšky 3777 metrů, s dvouhodinovou aklimatizační zastávkou v mezistanici Plan de l´Aiguille s výškou 2317 metrů.

pohled z horní stanice lanovky /
rozhled, který se nabízí velké spoustě běžnýchturistů /
 zábradlí, který rozděluje návštěvníky na běžné turisty a ty vrcholové

Three Monts Route

Cestu jsme započali za kovovou zábranou v horní stanici lanovky, která dělí běžné turisty, kochající se výhledy, od těch, kteří se vydají na vrchol MB či za jinými výstupy. V prvních metrech nás čekalo prudké klesání po úzkém sněhovém hřebínku, širokém v některých místech jen asi půl metru. Sestup od lanovky do sedla Col du Midi nám trval necelou hodinku. V širokém sedle, ve výšce asi 3600 metrů jsme rozbalili stany, v malém stanovém městečku přímo na ledovci (možnost přespání je i na chatě Cosmiques, která se nachází na dohled, cca 15 minut od tohoto plata). 

sestup do sedla Col du Midi / cesta po úzkém sněhovém hřebínku / Míra sestupující od lanovky do sedla

Plató Col du Midi: pohled na Mont Blanc du Tacul a špičku Mont Mauditu v pozadí /
stanové městečko a chata Cosmiques /
pohled na Aguille du Midi a skálu  vyhledávanou horolezci

Při stavění stanu se naplno prokázali moje vysokohorské zkušenosti. Stany se obvykle stavějí na vyhrabaná místa ve sněhu, která tvoří alespoň malou ochranu před větrem a chladem. Problém je, že stejným způsobem jako místa na spaní se vyhrabávají i místa pro vykonávání neméně důležité potřeby. Odhadnout co je co lze snad jen podle velikosti. Já jsem po pár dnes a odtátí vrstvy sněhu pod stanem zjistil, že pokud nejde o život, jde o h****.

stanování  na ledovci

Po první noci, kdy teplota klesla k asi -10⁰C, následoval před samotným výstupem na Vrchol Evropy, aklimatizační den. Aklimatizaci jsme každý zvládali a prožívali svým způsobem... Z někoho to odcházelo vrchem, z někoho spodem, někoho trápila jen bolest hlavy a únava. Den jsme strávili v sedle rozpouštěním sněhu na čaj, zkoumáním okolního terénu, zkoušením lavinového vybavení, stavěním sněhulák, apod. 

Třetí den ráno (nebo spíš předráno) asi ve 4 hodiny jsme se vydali na aklimatizační výstup na první horu Mt. Blanc du Tacul, s výškou 4248 metrů. Bohužel už jen ve třech, protože Míra, zřejmě už načatý nějakou virózou z domoviny, raději zůstal ve stanu a odpočíval. 

Ze sedla jsme stoupali strmým svahem (35⁰/40⁰) po úbočí hory. Ve spodní části jsme překonali velkou trhlinu, pomocí horskými vůdci instalovaného žebříku, v horní části jsme prošli pod nebezpečným sérakem a na vrchol jsme vylezli krátkým skalním komínem. Následně jsme se stejnou cestou vrátili ke stanům. Vzhledem k přetrvávajícím zdravotním potížím jsem po poledním návratu z Taculu doprovodil Míru ke stanici lanovky a on se vydal zpátky do Chamonix k autu, kde na nás další dva dny čekal. 

žebřík přes trhlinu při cestě na Tacul / příprava na jištění Jarda a Alex / Alex, v pozadí  sérak

Mont du Tacul / pohled z vrcholu na Mont Maudit a Mont Blanc / údolí Chamonix a Aguille du Midi

sérak / vrcholová část Taculu / vrcholové foto M. du Tacul

Po všech aklimatizačních procesech a procházkách jsme 4. den o půl druhé v noci vydali na cestu vstříc Mont Blancu. Cestu jsme nastupovali opět v prudké stěně Mont Blancu du Tacul, tuto cestu jsme už dobře znali z předchozího dne, vystoupali jsme k ramenu hory (4120m) a odtud jsme pokračovali dále do sedla Col Maudit. Následovalo opětovné stoupání po severních svazích do sedla pod vrcholem Mont Mauditu, které bylo nejkritičtějším místem. Překážkami v tomto úseku byly nemalé trhliny, které jsme museli překonávat. V závěrečné pasáži pod sedlem Col du Mont Maudit jsme čekali klíčovou část našeho výstupu a to přibližně 70-ti metrovou velmi prudkou (50⁰) skalní, sněhem pokrytou stěnu, která prověřila naše horolezecké schopnosti. Tato pasáž vyžaduje při sestupu slanění, na které jsme se pečlivě teoreticky i prakticky připravovali už před odjezdem do Francie.

výstup na Mont Maudit probíhal ještě za tmy / sestup a slaňování již za podmínek ideálních pro opalování :)

Třetí část výstupu už zahrnuje samotné stoupání na kýžený vrchol Alp. Po sestupu ze sedla pokračujeme po jihozápadních svazích Mont Maudit do sedla Col de la Brenva (4303m). Vychází sluníčko a nám se otevírá pohled na Blanc. Následuje cesta po vyšlapaném chodníku po mírnějších někdy zledovatělých svazích stále vzhůru. Po závěrečném stoupání kolem množství různých skal a skalek jsme konečně dosáhli Vrcholu!!

Mont Blanc!!!

Ze všech tří hor byl výstup na MB nejlehčí a technicky nejméně náročný, šlo už pouze o výstup v některých částech strmým sněhovým svahem. Mt. Blanc připomíná svým vzhledem spíš naši Sněžku :), než majestát nejvyššího vrcholu Alp a EU. Svou roli při výstupu hrála spíše už jen nadmořská výška,která ubírala síly, než technická náročnost. Celý výstup včetně návratu nám trval zhruba 14 hodin, nepočítám-li minimálně půlden pózování a focení vrcholových fotografií :) (zejména Alexova partie). Ve zbytku vrcholového času jsme čerpali horskou energii a obdivovali krásně výhledy a celé Alpy.

Ráďa / Jarda / Alex

vrcholovka

Ráďa a Jarda

Ke stanům jsme se vrátili kolem 4 hodiny odpoledne a unaveni jak z výstupu tak ze zážitků jsme zalehli. Ráno po sbalení stanů a zjištění, kde že jsme to to vlastně stanovali :) (samozřejmě že pozůstatky jsem odstraňoval ještě i doma v ČR), jsme vystoupali zpátky ke stanici lanovky a se zpáteční jízdenkou jsme sjeli zpátky do Chamonix, kde nás čekal Míra.

překvápko na podlážce stanu

Přestože při této výpravě byly naše časové možnosti omezené zejména počasím a na aklimatizaci jsme tak neměli příliš času, myslím, že se téměř vše povedlo. Možná by se nám při delší a důkladnější aklimatizaci podařilo splnit plány všem čtyřem. Bylo nám líto, že Míra se s námi nedostal až na vrchol, ale máme o důvod víc se pod Mont Blanc vrátit znovu a pokusit se opět vyzkoušet naše možnosti a fyzickou i psychickou kondici. :)   

Úspěšný výstup na Saponang - Himaláje, Indie

Saponang (Himachal-pradesh, Indie)

(Mrqa, Majky, Jawor)  

Pozn: Tento příspěvek byl napsán našim kamarádem a spolucestovatelem Jaworem - viz odkaz vpravo na jeho blog.

 

10.8.2011
Tento článek píšu s dvouletým zpožděním, takže bude spíš věcný, než autentický. Na druhou stranu dobré zážitky by se neměli nikdy zapomenout. Jo to bych ale nesměl mít tak děravou hlavu.


Jestli jste někdy slyšeli o tom, že Delhi je stoka, tak to je čistá pravda. Ještě nikdy jsem neviděl tolik lidí srát dohromady na jednom poli, ještě nikdy mi nepřeběhla krysa přes nohu a ještě nikdy jsem neviděl tolik kulometů na jednom místě. Jestli sem někdy zavítáte, tak jako dopravu použijte metro, které je neuvěřitelným protikladem Delhi samotného. No ale raději do města vůbec nelezte a jeďte rovnou na sever (na jih bych raději nejezdil).

K samotným Indům. Je to směsice muslimů, budhistů a hinduistů. O nás, křesťanech nebo něvěřících, moc neví, co si mají myslet, a tak se k nám vzásadě chovají velice slušně. Když je člověk z Evropy, tak má automaticky hodně peněz, a tak je třeba dát vyšší cenu, ale to se dá většinou usmlouvat. Nedávno se stalo kolem Delhi pár znásilnění. Musím říct, že bych to od nich nečekal, ale je možné, že jinak přistupují k ženě, než k muži. To by mělo platit především pro muslimy. Co jsem se bavil s jednim hinduistou, tak ten uctíval svoji rodinu nadevše. 

Z Delhi jsme tedy vypadli a pokračovali do Manali, to je furt ještě stoka, ale už trochu lepší. Ráno jsme si chtěli slušně sednout do autobusu a pokračovat další den cesty do Kazi. No to jsme se trochu přepočítali, protože místo nebylo ani na střeše autobusu. Nakonec se nějak záhadně autobus vyprázdnil a dokonce jsme si na těch 17 hodin cesty mohli i ve třech na jednu dvojsedačku sednout.

Autobus připomíná spíše obrovský jeep a má to svůj smysl. V Himalajích se totiž asfaltu nedočkáte a někdy ani cesty ne. Cesta z Manali do Kazi měnila svůj charakter z bahnitých cest, přes cesty vyřezané do horské stěny přesně na šířku autobusu až po občasný průjezd vodopádem. Cesta autobusem, leckdy přes 4500 m.n.m, se tak stává takovým malým extrémem a úvodem do divoké krajiny Himalájí.

V městě Kaza, největším v okolí, asi o 1000 obyvatelích, zato ve výšce 3600 m.n.m, jsme strávili následující měsíc. Prvních pár dní bylo aklimatizačních, sem tam nějaká srajda, sem tam teplota, ale po pár dnech jsme byli schopni udělat dvoudenní trip okolo Kazi. Těch výstupů (i nepovedených), trecků s neuvěřitelnými scenériemi, bylo víc. Já budu však mluvit jen o jednom, který skončil úspěšným výstupem. Pokud je zájem o trecky v této oblasti, tak se neostýchejte zeptat.

Naším původním plánem nebylo zdolat Saponang, ale sousední Manireng, jehož výšku ještě nikdo přesně nezměřil. Údaje se uvadí v rozmezí 6300-7000 m.n.m. O to jsme se taky neúspěšně první den pokusili, ale ve výšce 5600 m.n.m se mi začla točit kebule, tak jsme to museli vzdát.

Saponang, tyčící se nad udolím řeky Spity do výšky 5805 m.n.m. , je prakticky celý pokryt ledovcem. Přístup k samotné hoře je poměrně komplikovaný a dlouhý (cca tři dny) a pro výstup pod ledovec je vhodné požádat o nějakého průvodce. Na ledovec však žádný průvodce nepůjde, protože se tam prostě nochodí.

Nějakého průvodce nám Mrqa obstaral, a tak jsme za 2000 rupek nemuseli hledat cestu sami. Jméno si nepamatuju, ale byl to zajímavý a velice vzdělaný člověk, který přestože vystudoval politologii v Schimle, rozhodl se vrátit zpět do údolí Spity a žít zdejší nelehký život. (Mohl by jít příkladem všem nám čechům, kteří se nechceme vrátit do našeho rodného města, protože tam není práce. Vpravdě tam práce není, protože tam nejsme my.) 

Udoli reky Spiti

První noc jsme spali přímo ve vyschlém jezeře, asi okolo 4500 m.n.m. Mrqa udělal večeři dle své vlastní originální receptury, tedy čínská polívka s cibulí. Majky nejspíš pracně psal svůj deníček, já jsem asi jen tak zewloval a náš průvodce, ten si vypáral z deky (kterou měl místo spacáku) jedno vlákno a tím si zašíval žraloka na botě.

Další den jsme pokračovali až do našeho druhého tábora ve výšce 5100 m.n.m. Tady už se blbě dejchalo a ještě hůř spalo. Náš průvodce nás podle domluvy opustil a my jsme zůstali pod ledovcem, Manirengem a Saponagem.

Saponang, ledovec napravo

Další den ráno jsme se pokusili o Manireng. Dole v Kaze domorodí nevěděli o tom, že by tam někdy někdo vystoupal. Tedy pravděpodobne je oficiálně tato hora ještě nezdolaná. Takových je ale asi dokola hodně. No nám se, nejspíš kvůli mě, nahoru vystoupat nepodařilo, a tak jsme se vrátili do našeho výškového tábora a pokračovali v aklimatizaci.

Den poté jsme se pokusili zdolat Saponang. Ač se na fotce může zdát na dosah, není to tak. V této výšce nic není na dosah. Výstup byl technicky poměrně jednoduchý, snad až na jednu trhlinu, ale fyzicky náročný. S trochou sebezapření jsme však v 8 ráno stáli na vrchole a tvářili se jako mistři světa.

Jako na Hané na zahrádce

kousek pod vrcholem

Majky s Mrqou na vrchole

Zpatky do udoli Spity

Cestou nazpět jsme kempovali v okolí toho vyschlého jezera, kde jsme trávili první noc. Chtěli jsme šetřit plynovou bombu a okolo bylo spousty vyschlých koblihů od jaků, které se zde přes zimu pužívají místo uhlí. Pokusili jsme se tedy udělat oheň a uvařit si polívku na ohni. Jak to dopadlo, si už nepamatuju, ale myslím, že jsme zůstali o hladu. Přesto, že jsme spali nad 4000, v dálce trochu hřmělo a nám se nechtělo stavět stan, spal jsem pod širákem jako malý mimino.

jeden z dasich trecku

O týden později jsme se pokusili o jinou šestitisícovku, také neúspěšně. Tentokrát to byl faktor počasí, který rozhodl. Ale samotný treck byl jistě neméně dobrodružný, jako ten na Saponang. Vypíchl bych z něj spaní v budhistickém klášteře, večerní čajíček s mnichem a hlavně snídani, totiž placky s Pikles. Kdo to zná, ví proč říkám "hlavně".

Delhi

Naše cesta končila opět v Delhi, kde jsme se střetli opět s Mrqou, kterého nepustili do Pákistánu, nejspíš kvůli jeho podmanivému příčesu. Já si dal poslední eukaliptový list a letěli jsme domů.

Kozí štít - zima 2013 (Tatry)

Kozí štít - zima 2013 (Tatry)

(Mrqa, Majky, Jawor) 

Kozí štít

Pozn: Tento příspěvek byl napsán našim kamarádem a spolucestovatelem Jaworem - viz odkaz vpravo na jeho blog.

Bylo něco kolem deváté, když jsme dorazili vlakem do Starého Smokovce. Zrovna jsem se díval z okna vlaku na takový malý smrček zápasící s větrem, když nám průvodčí oznámil, že popadali stromy na železnici a že vlak dál nejede. No počasí nevypadalo moc dobře, tak jsem ocenil kohosi nápad jít se optat na horskou službu, jak to vůbec nahoře vypadá. Na horské službě byl nějaký postarší sympatický strejda, kterej rozdával rady a informace. Optali jsme se ho na situaci a ta věru nebyla dobrá. Nahoře vítr o síle Tatranského čaje a nikomu prý nemůže doporučit nikam chodit. Navíc jediná doprava, co ještě fungovala, byl bus směrem na Lomnicu. Na druhou stranu podle něj bude vichřice kolem poledne kulminovat a večer už by se snad někam dalo dojít.

Tak jsme šli teda sednout do hospody a dívali se z okna, jak tam padalo těch pár posledních stromků, co v Tatrách zbylo. Kolem druhé už to posedávání při pivu Mrqa nevydržel, tak jsme teda sedli na bus a vystoupili jsme zastávce Biela voda. Zrovna se z vrchu přiřítili nějací čecháčci a vítali nás slovy: "Tam teď fakt nechoďte, tam jde o život!" Mrqa se tomu zasmál a tak jsme vyrazili po cestě nahorů přes průlezku z popadaných stromů. Já byl teda podělaný jak malý děcko, ale asi to bylo rozumný vzhledem k tomu, že podle předpovědi měl ten vítr s postupem času ubývat. No a co nespadlo doteď, už snad nespadne. Na Brnčálku jsme dorazili už v téměř klidném počasí. Já si dal pivo a polívku a šel jsem to zalomit aspoň na deset hodin.

Vypadá to hůř, než to bylo

Rozhodli jsme se pro 2111 metrů vysoký Kozí štít, jen jsme nevěděli kudy. V posledních dnech napadla halda sněhu a někde uložený být prostě musel. Nějak jsme odhadli, že by měly být spíš ty jižní svahy. (Pokud by tam bylo napadeno, tak nikam nelezte a utíkejte pryč, je tam jen tráva a po tý ten sníh klouže asi jak po skle) Takže jsme na sněžnicích od Brnčálky obešli celý Kozí štít a nastoupili jsme ze zadu. To byla šťastná volba, protože tam byl krásně vzmrzlý firn a my to nějak pohaluzně vylezli nějakou neoficiální II-III UIAA.

Mrqa s Majkym na vrchole

Z vrcholu jde vidět Kežmarský a Jahňací štít, ale jelikož jsou vyšší, tak brání dalšímu výhledu. Na druhou stranu Belanské Tatry jdou vidět celé.