středa 8. července 2015

Dent Blanche


Jak jsem ji ztratil na Dent Blanche


Cíl výpravy: Dent Blanche (4356 m n.m.), Walliské Alpy, Švýcarsko
Trasa: jižní normálka (AD-)
Členové výpravy: Mrqa, Javor
Časotrvání: 10 h z Cabane de la Dent Blanche (3507 m n.m.)
Dobyto: Kóta 4150 m n.m.

Prolog:
Neděle 21.6. 07:30: Máme za sebou asi 4 hodiny chůze, počasí se stále nezlepšuje, teplota -10 °C a díky nárazovému větru až 60 km/h jsme pokryti skoro souvislou vrstvou ledu a rampouchů. Narazili jsme na zatím nejtěžší pasáž našeho výstupu - kamenná věžička ve výšce asi 4150 m n.m. Jdu jako první a překonávám prvních pár metrů stylem drytooling, kdy se oba cepy nekompromisně zasekávají ve skalních spárách. Není to těžké lezení (asi III-IV UIAA), ale v daných podmínkách to není nic příjemného. V jednom mírně exponovaném místě traverzuju asi tři metry vpravo, když na mě zdola Javor něco křičí. Kvůli silnému větru mu vůbec nerozumím, a tak pokračuju dál v traverzu. Levá noha se trochu smýká, a tak hledám místo, kde bych mohl založit štand. Zaseknu pravý cepín a levou rukou hledám vhodný friend, který by se hodil do spáry. Kouknu se dolů k sedáku a najednou ji nevidím... Dva roky se mnou chodila po horách, byla mi oporou v těch nejnáročnějších podmínkách a teď tam najednou není. Pomalu si začínám uvědomovat svou situaci. Zakládám štand - nakonec smycí - a slaňuju jednu lanovou délku dolů pod věžičku a nevěřícně čumím dolů do 60° svahu, který klesá pravděpodobně stovky metrů hluboko. V neustupující mlze mi skoro všechny šutry v dálce připadají jako potenciální místa, kde by se mohla zachytit, ale vím že je to jenom moje představivost. Nic neslyším a pomalu si uvědomuju, že je konec. Zatlačím slzu a vyšplhám zpátky k Javorovi, kterému je situace ihned jasná. Balíme "kufry" a začínáme sestupovat. V onom místě na kamenné věžičce po nás zůstala jedna smyce s karabinou - ber to jako vzpomínku na tebe, Phantomo Raveltik.

Doufám, že jste všichni poznali, že Phantom Raveltik je název pro rámové mačky od firmy Raveltik :) A pro ty, co překonají prvotní "zklamaní", bych rád popsal můj příběh o ztracené mačce od začátku...

Byla sobota 21.6. ráno, když jsme s Javorem vyráželi z Lausanne směrem na Ferpecle - startovní místo na Dent Blanche. Po našem předchozím extempore na Aiguille Verte jsme se rozhodli o něco snazšího, i když podmínky nebyly znovu zcela ideální. Před čtyřmi dny napadlo na Dent Blanche až metr sněhu a sezóna (otevření chaty Cabane de la Dent Blanche) bylo až za dva týdny. Nicméně jsme měli na nedělní ráno skoro ideální předpověď a převýšení z chaty bylo jen 850 výškových metrů s obtížností AD-.

Po zaparkování auta v Ferpecle (1828 m n.m., 10:30) jsme pokračovali za slunného počasí přes Bricola (2415 m n.m.) až na úpatí ledovce ve výšce asi 3000 m n.m.

Po cestě na Cabane de la Dent Blanche

Zde slunce naposledy ukázalo svoji přívětivou tvář, a pak již nás obklopovala jen stále se houstnoucí mlha. Sněhu bylo více, než jsme čekali, ale naštěstí s rostoucí nadmořskou výškou tvrdl. A tak, když skončili poslední zbytky skály cca 3300 m n.m., byli jsme schopni poměrně efektivně pokračovat přes ledovcové pole bez použití sněžnic, které jsme záměrně nechali doma. V této chvíli se naše kroky řídily pouze stopami ve ztvrdlém ledovcovém sněhu, jelikož nás obklopila doslova bílá noc a jakékoliv další orientační body byly neviditelné.

Kolem 17:00 jsme dorazili na Cabane de la Dent Blanche, která byla sice zcela opuštěná a částečně rozestavěná, ale hlavní místnost představovala svým vybavením opravdový alpský luxus, který byl dovršen peřinou v noclehárně. Povečeřeli jsme, zkontrolovali předpověď počasí, dali pivko a kolem deváté jsme zalehli k šestihodinovému spánku.

Budíček na 03:00, rychlá snídaně a ve 03:45 jsme již vyráželi od chaty přímo nahoru po lehkém skalnatém hřebenu vedoucího do sedla Wandflueluecke (3701 m n.m.). Odtud jsme pokračovali dále skalnatým hřebenem s občasnými převějemi až na sněhové pole ve výšce 3907 m n.m., kde se nám naskytl krásný výhled na výraznou věžičku Grand Gendarme (4097 m n.m.). Výstup byl zatím dost lehký a rychlý (obtížnost asi PD+, občasné vlastní jištění); teplota dost nízká, což ještě umocňoval sílící vítr; oblačnost cca 4300 m n.m., ale stále klesající.

Klesající oblačnost. Vzadu Matterhorn (4478 m n.m.)

Něco po šesté hodině jsme dosáhli úpatí Grand Gendarme, kde nás bohužel dostihla i klesající mlha. Místo krásného slunečného počasí z předpovědi, jsme teď čelili mlze, sněžení a silnému nárazovému větru, který z nás pomalu ale jistě dělal chodící sněhuláky. Nicméně jsme i přes mrznoucí prsty pokračovali traverzem vlevo pod Grand Gedarme a následně asi 60° kuloárem nahoru až za věžičku. Zde jsme poprvé zauvažovali o tom, že to zabalíme. Pocitová teplota byla "sibiřských" -20 °C, viditelnost +- prd, a neustále rotující sníh nás tvrdě bodal do očí.


Nebyla to rozhodně ideální situace, ale touha po vrcholu byla stále silnější.

"Je ti zima, Nastěnko?"

Výstup kuloárem na Grand Gendarme (4097 m n.m.).

A tak jsme pokračovali... 

Neděle 21.6. 07:30: Máme za sebou asi 4 hodiny chůze, počasí se stále nezlepšuje, teplota -10 °C a díky nárazovému větru až 60 km/h jsme pokryti skoro souvislou vrstvou ledu a rampouchů. Narazili jsme na zatím nejtěžší pasáž našeho výstupu - kamenná věžička ve výšce asi 4150 m n.m. Jdu jako první a překonávám prvních pár metrů stylem drytooling, kdy se oba cepy nekompromisně zasekávají ve skalních spárách. Není to těžké lezení (asi III-IV UIAA), ale v daných podmínkách to není nic příjemného. V jednom mírně exponovaném místě traverzuju asi tři metry vpravo, když na mě zdola Javor něco křičí. Kvůli silnému větru mu vůbec nerozumím, a tak pokračuju dál v traverzu. Levá noha se trochu smýká, a tak hledám místo, kde bych mohl založit štand. Zaseknu pravý cepín a levou rukou hledám vhodný friend, který by se hodil do spáry. Kouknu se dolů k sedáku a najednou ji nevidím... Dva roky se mnou chodila po horách, byla mi oporou v těch nejnáročnějších podmínkách a teď tam najednou není. Pomalu si začínám uvědomovat svou situaci. Zakládám štand - nakonec smycí - a slaňuju jednu lanovou délku dolů pod věžičku a nevěřícně čumím dolů do 60° svahu, který klesá pravděpodobně stovky metrů hluboko. V neustupující mlze mi skoro všechny šutry v dálce připadají jako potenciální místa, kde by se mohla zachytit, ale vím že je to jenom moje představivost. Nic neslyším a pomalu si uvědomuju, že je konec. Zatlačím slzu a vyšplhám zpátky k Javorovi, kterému je situace ihned jasná. Balíme "kufry" a začínáme sestupovat. V onom místě na kamenné věžičce po nás zůstala jedna smyce s karabinou - ber to jako vzpomínku na tebe, Phantomo Raveltik.

Kamenná věžička - těsně před ztrátou Phantomy.

Cesta dolů jenom s jednou mačkou nebyla zrovna nejpříjemnější, ale naštěstí ta pravá (vnější při cestě zpátky) držela, takže mi sestup nepřipadal nebezpečný. Nejhorší byla pasáž, kdy jsme slaňovali kolem Grand Gedarme, jelikož jsme znovu promrzli a dosyta se najedli vířícího se sněhu. S ubývající nadmořskou výškou taktéž oslaboval vítr a stoupala teplota, takže jsme začali pomalu roztávat. 
 
Na cestě zpátky...

Poslední překvapení nás čekalo na sedle ve výšce 3701 m n.m. Jelikož zde nebyl žádný hřebínek - celé sedlo bylo jedna velká plochá zmrzlá deska sněhu - a naše stopy již nešly vidět, postrádali jsme tedy jakýkoliv orientační bod. Věděli jsme, že bychom se měli stáčet směrem na západ, kde narazíme na nevýrazný hřebínek vedoucí až k chatě. Jenže má to být teď nebo za 50 m? Mlha byla neústupná, a tak jsme poprvé využili našeho nově zakoupeného přístroje - satelitní messenger inReach Explorer, který má v sobě i tracker. A tak jsme se podívali kudma jsme sli nahoru a zjistili, že jsme jen dvacet metrů mimo původní trasu. Menší korekce nám udala ten správný směr a za hodinu (cca ve 14:00) jsme již byli na chatě.

Jelikož mlha stále neustupovala a my jsme toho měli plný zuby, rozhodli jsme se strávit zbytek dne v chatě a druhý den ráno za nádherného počasí jsme sestoupili dolů k autu. Tehdy jsme poprvé viděli zcela jasně vrchol Dent Blanche, který byl pokrytý neobvyklým množstvím sněhu. Kdybychom tenhle obrázek viděli dřív, asi bychom se na to vykašlali rovnou, jenže z dostupných snímků z webkamer nebo při našem výstupu nahoru byl vrchol prakticky pořád v mlze, takže nešlo nic poznat. I když zbývali jen dva týdny do začátku sezóny, sněhové podmínky byly stále víceméně zimní a výstup byl tudíž o dost náročnější. Každopádně věřím, že v lepších podmínkách (bez mlhy a sněžení) by se nám to podařilo a rád se sem znovu vrátím.

"I'll be back!"

Epilog: Tuto závěrečnou pasáž bych rád věnoval polemice o ztracení automatické mačky Phantom Raveltik II XXL. Kámen úrazu byl ve dvou věcech:
  1. Ocelový plíšek, který spojuje přední hrazdičku s řemínky se posunul ze svoji původní polohy vpředu na špičce do boku. Tím pádem se řemínkový upínací systém uvolnil a mačka šanci spadnout, pokud by se vypnulo automatické vázání.
  2. Automatické vázání se vypnulo díky uvolnění řemínkového systému a vyklouznutí boty z přední hrazdičky.
Podobnou situaci, můžete dle mého názoru předejít následujícími způsoby
  1. Stále kontrolovat mačku a posunovat hrazdičku doprostřed špičky, při čemž si ji musíte vždy sundat z boty. Tohle je nepraktické hlavně v případě dlouhých mrazivých výstupů.
  2. Koupit si antisymetrické rámové mačky či kloubové mačky, které vám parádně sedí na danou botu. Tuhle variantu jsem, po předchozí zkušenosti, zvolil já. Konkrétně kombinace bot La Sportiva Nepal EVO a mačky Grivel Rambo 4, které jsou antisymetrické rámové (monohroté) mačky s zakřivenou přední hrazdičkou navíc s patentem na nevyklouznutí (vázání Cramp-O-Matic).
Samozřejmě, že mi každý může tvrdit, že jsem si měl prostě dávat na to větší pozor a ...

... a po bitvě je každý generál :)

Mačky Raveltik Phantom II

Rozdíl mezi symetrickýma a nesymetrickýma mačkama (Grivel 2F vs. Rambo 4)



Žádné komentáře:

Okomentovat