pátek 8. dubna 2016

Aletschhorn

Aletschhorn (4 193) napodruhé - severní stěna a traverz


Severní stěno, tady jsem!

Cíl výpravy: Aletschhorn (4 193 m n.m.), Bernské Alpy, Švýcarsko
Datum: 19.-22.3.
Trasa 1 (AD+/D-): Z Oberaletsch Huette do sedla mezi Kleines a Grosses Aletschhorn (452a) a potom severo-západní stěnou. Dobitata 4 000 m.
Trasa 2 (AD-): Severní a jižní normálka: Z Oberaletsch Huette jiho-západním žebrem (453a). Sestup severo-východní stěnou kolem Mittelaletsch Biwak (453e), traverz ledovce (61e), tunelem u Maerjelen-Stausee, Fiescheralp.
Členové výpravy: Mrqa,Karol, Mišo, Miša
Časotrvání Trasy 1 : výstup chata - sedlo 3700: 4h, výlez do 4000: 5h, sestup k chatě 6 h.
Časotrvání Trasy 2 : výstup 7h, vrchol 1h, sestup až do Fiescheralp 6h

Pokus o severní (severo-západní) stěnu Aletschhornu:

Náš první pokus o Aletschhorn byl naplánován poměrně nestandardní a ambiciózní cestou severo-západní stěnou. Tato cesta se normálně v zimě nelozí a většinou se můžete dočíst jen o letní variantě, která vede NW hřebenem. Nicméně při dobrých podmínkách je SZ stěna lozitelná i v zimě (AD, WI II) s nejtěžším úsekem (D, WI III) při odtrhové trhlině ve výšce přibližně 4000 m. Musíte mít však na paměti, že ze sedla mezi Kleines a Grosses Aletschorn, kde vede standardní skialpová cesta č. 452a, je to ještě 400 výškových metrů ledového lezení, kdy potřebujete dva technické cepíny a ostrých dost šroubů, jelikož led byl povětšinou přemrzlý a opravdu tvrdý. Z chaty byste měli vyrážet nejlépe mezi 02:00-03:00.

My jsme bohužel časovou náročnost a rychlost výstupu dost podcenili. Z chaty vycházeli až v 05:30 a ze sedla do stěny jsme nalízali až kolem 10:00. Všechno nám jaksi dlouho trvalo, tzv. jsme se "mrcasili". Po pár délkách jsme se Míša a Karol vydali zkusit hřeben a naopak já s Mišou jsme pokračovali ledovým rychlolezením přes tiblocky ve stěně. Nakonec jsme to v 16:00 z časových důvodů pod nejtěžším místem otočili a utíkali 6x60m na Abalakových hodinách. Na chatu jsme dorazili dost zmrzlí kolem 22:30, kdy jsme měli v nohách 35 km a 1 600 výškových metrů za 17,5 h.



Cestou do sedla mezi Kleines a Grosses Aletschhornem.
Všudypřítomné ledové plotny.
My na ně stěnou, oni hřebenem!
Míša v akci!
Naše výprava těsně před nejtěžším místem (4 000), kde jsme to otočili.

Intermezzo na chatě:

Abychom si po nepodařeném výstupu zlepšili náladu, dali jsme si den odpočinku na chatě, která rozhodně patří mezi nejlepší v Bernských Alpách a možná v celém Švýcarsku. Oberaletsch Huette nemá sice tak výhodnou pozici jako Konkordia Huette a z ledovce musíte ještě stoupat úmorných 100 výškových metrů po žebřících, ale o to příjemnější překvapení Vás čeká. Příjemný a obětavý personál (s ještě příjemnější s českou zástupkyní Petrou) Vám suprově uvaří čtyřchodovou večeři, nachystá vydatnou večeři, zatopí v jídelně, kde si můžete usušit svoje věci, a pokud se neplánovaně zpozdíte jako my, počká na vás do jedenácti večer s horkou polívkou. Co víc si můžete přát uprostřed nádherných alpských vrcholků?... Domácí šnaps? I na ten se dostalo ;-)

... a takhle jsem to tam vydržel celej den :)

Aletschhorn napodruhé - traverz přes severní a jižní normálku

V úterý 22.3. vstávačka ve 03:00, rychlá snídaně a ve 04:00 jsme již odcházeli z chaty. Stopa byla zřetelná, takže jsme po skialpové trase č. 453a stoupali rychle a bez zaváhání. Těsně po rozednění jsme na haršajznách překonali jeden nepříjemný ledový úsek mezi serakama (či spíše čely ledovce) a kolem osmé jsme se se vyšvihli na JZ žebro (3 700 m). Tady jsme dali lyže na záda lehkým mixovým a skalním lezením (AD-, II UIAA) jsme stoupali k vrcholu. Těch skoro 500 výškových metrů není zadarmo, ale na druhou stranu je to souvislé pohodové lezení přirozenou linií, která sice není vždy jednoznačná, ale neskýtá žádný technický problém. Přibližně od 3 900 m jsou každých 20-30 m železné tyče, které se můžou využít jako jištění, což se hodí zejména při sestupu. My jsme se při výstupu nejistili, jelikož v terénu obtížnosti AD-, resp. II UIAA, se vám lano akorát motá pod nohy.  

Myslím, že jsem těch tyčí napočítal 15 a po třech hodinách jsem byl nahoře. Bylo super počasí a výhled dokonalý stejně tak, jako pocit z výlezu na drsný, ale nakonec přívětivý Aletschhorn.

Jako sestupovku jsme zvolili SV normálku (skialpová trasa č. 453e), kdy se z vrcholu klesá poměrně ostrým SZ hřebínkem, a pak ledovou stěnou na plato ledovce. Pak už nás čekali jen dvě netriviální pasáže ve výšce  4 087 m a 3 718 m, které jsme radši přešli bez lyží. 

Následoval sjezd kolem Mittelaletsch Biwaku až dolů na Aletschgletscher, kde nás čekal traverz na druhou stranu ledovce a výšlap k Maerjelen-Stausee. Tuhle variantu jsme zvolili i z důvodu kilometrového vojenského tunelem pod úpatím Eggishornu. Do Fiescheralp jsme dorazili lehce po 18:00 a svařákem v místním šlágr-stanu jsme ukončili dost náročný ale krásný traverz Aletschhornu.


Dobré ráno, Alpy. V popředí Nesthorn, v pozadí Matterhorn, Weisshorn a Dent Blanche.

Karol v akci!

Scarpa Maestrale vs. Karol.

Moje první selfie! :D

Tak tenhle výhled bych chtěl mít z vokna :)

Přeskoč, přelez, jen tu odtrhovku, prosím, nepodlízej!

V planu bylo i pokračování po hřebenu... ze kterého jsme ale radši sešli.


Světlo na konci tunelu... jsou otevřené dveře :)

úterý 8. března 2016

Expedice Noshaq

Trasa: severní normálka z ledovce Inychek - obtížnost 4 UIAA (žádné fixní lana)
Členové výpravy: Mrqa, Majky + Markéta, Zdeněk + Petra, Palo
Časotrvání: cca 4týdny (24.7.-22.8. 2016)




Společné stránky expedice zde.






čtvrtek 3. března 2016

Ringelspitz

 Pokus #2: Ringelspitz 3 247 m n.m.


Cíl výpravy: Ringelspitz (3247 m n.m.), Glarké Alpy, Švýcarsko
Datum:  27.-28.2. 2016
Trasa: Normálka z jihu, AD-
Členové výpravy: Mrqa, Javor, Venca a Goťák
Dobyto: Kóta 3 100 m n.m.


Prolog:
Bylo skoro přesně rok od mojeho prvního pokusu o Ringelspitz s Peterem. Tenkrát jsme šli až s Vaettisu na skialpech, avšak naše snažení bylo přerušeno kousek nad Sandboden přbližnš ve výšce 2 550 m n. m. kvůli spatným povětrnostním podmínkám. Rok na to vyrážíme ve čtyřčlenné výpravě na Ringelspitz znovu, tantokrát však na sněžnicích a s přespáním na Ringelstipz-Huette.


V sobotu ráno vyrážíme z Winterthuru směr Valens, kde vyzvednem klíče od Winterraumu, který je neobvykle od zvyku SAC chat přes zimu zavřený, a pokračujem až na konec Vaettisu k závoře, kde necháme auto. Je asi jedenáct a my vyrážíme nahoru. Oproti loňsku je o dost míň sněhu, a tak prvních 5 km jdeme prakticky po asfaltové cestě jen částečně pokrytou sněhem. Od Ober Kunkelpass je sněhová pokrývka již soustavná, i když naše sněžnice v následné lesní pasáži občas skřípou po šutrech. Kóta 1 800 m n. m. nám odkrývá zasněženou planinu a my si užíváme krásnou zimní atmosféru. 


Kolem půl třetí dorážíme na chatu. Nejprve odkopáváme vstup, který je úctyhodně zapadaný sněhem a po úspěšném prokopání odkládáme batohy, nasazujem péřovky a jde se na cvičení ve vyhledávání pípáků. Po mém alpinistickém obrození horskám UIAGM vůdcem jsme se totiž rozhodli, že se podělíme o navzájem nabyté zkušenosti, a tak jsme nejdřív dělali cvičení na vyhledávání, pak sněhový profil spolu s testy stability a po večeři v chatě přišla na řadu uzlovačka a nácvik vytahování z trhlin.

Javor s pípákem v akci!

Hanis a Sonda ruku v ruce :)

Sněhový profil aneb: Javor, co tam vidíš?
Kolem desáté jdem zalehnout, ať ráno v 05:00 vstanem... Asi o hodinu později nás najednout Javor budí svou čelovkou a my se probouzíme do oblaku štiplavého kouře. První, co mě napadlo, bylo to, že kamna špatně odvádějí kouř a mi se dusíme v oxidu uhelnatém. Naštěstí pravda byla o něco míň nebezpečná, nicméně dost nemilá pro Hanise. Sušili jsme si totiž boty, jenže ty Hanisovy se již nevlezly vedle kamen, a tak je dal nad ně. Bohužel mu nedošlo, že teplota nad kamnama je mnohem větší než vedle nich a po posledním vydatném přiložení před spaním to už lepidlo nedávalo, až se nu podrážka odlepila a spadla na rozpálenou plotnu, což způsobilo ten dým. Po tomto vysvětlení jsme nalepily podrážky zpátky na botu (i když to úplně nesedělo) a pokračovali ve spánku.

Budíček v pět a odchod z chaty kolem šesté nás uvrhl do přítmí poměrně teplé noci. Hned za chatou nás čekal asi nejnebezpečnější úsek v podobě nepříjemně nakloněného svahu, který je v pozdějším járu problematický kvůli ledové krustě a možnému uklouznutí. V našem případě byl však sníh dost měkký a hrozilo spíše nebezpečí lavin. Nasadili jsme si mačky, dali delší rozestupy a za chvilku to bylo úspěšně za náma.

Přibližně 06:00 nejlavinóznější úsek za náma.
Kolem 7:30 jsme došli na místo, kde se cesta rozděluje. Vylo už světlo a na jižním obzoru se tyčila nepěkná fronta, která postupovala směrem k nám. V tu chvíli se Javor rozhodl, že tomu počasí nevěří a vrací se na chatu. Já s Vencou jsme však byli více optimističtí, a tak jsme se rozdělili a pokračovali dál směrem k Sandboden.
Tudy ne :)

Věděli jsme, že cesta by měla zahýbat vlevo k východním svahům údolí, ale prvním pokusu, kdy jsme skončili v nepříjemném prudkém svahu, jsem si uvědomil, že jsme odbočku přešli a nejlepší varianta bude pokračovat východnější, paralelní cestou. Jelikož jsme však chtěli vyhnout prudkému svahu, který vedl z téhle cesty k Sandboden, vystoupali jsme při první příležitosti na oblí hřeben, který se táhl uprostřed údolí.
Oranžová je naše trasa.
Ze Sanboden byla již cesta zřejmá a navíc se obávaná jižní fronta rozfoukala a my jsme měli sice zataženo, ale bezvětří a nic nebezpečného na obzoru. Proto jsme se rozhodli pokračovat dál nahoru až tam, kam nás to pustí.

Přibližně ve 2700 m n. m. jsme se navázali na lano, jelikož byla před námi pasáž s ledovcem. Pokud se podíváte na letní fotky, zjistíte, že ledovec z jižní strany Ringelspitzu je spíš takovej malej ledoveček a pád do trhliny zde moc nehrozí, ale proč to jednou nedělat předpisově, že? Hlavně když to pro Vencu byl první zimní výstup v Alpách.

S přibývající výškou se nám začlo lepšit i počasí a užili jsme si dokonce i trochu sluníčka. Co však bylo nepříjemné, byla skutečnost, že v téhle závětrné straně byl sníh hodně měkký a se zvětšujícím se sklonem svahu jsme se bořili čím dál tím víc.

Počasí se zlepšuje a já a Venca si to mašírujem na Ringlu.
Ringle (Ringelspitz) ve své plné zimní kráse.
Tak tam jdem!


Ve výšce asi 2950 m n. m. jsme si dali pauzu, abychom se trochu vydýchali a podívali se zblízka a výstupovou trasu. Možnosti byly apriori dvě: kuloárem přímo nahoru nebo zprava hřebínkem. První varianta byla zamítnuta, když si Venca ledabyle položil helmu na strmý svah a ta se mu krásně sklouzla asi kilometr daleko. Bez helmy do kuloáru nelezu, a tak jsme zvolili variantu hřebínku po pravé straně.

Věděl jsem sice, že původní trasa vede z našeho místa přímo na hřeben, ale odtud se mi zdálo, že se nám vyplatí nastoupat ještě dalších 50 výškových metrů a vylézt a hřeben až u kóty 3050 m n.m., tedy těsně před začínající skálou. Bohužel se můj odhad úplně neosvědčil a my jsme se dostali do poměrně nepěkného místa. Sklon svahu byl přibližně 35 stupňů s místy prostupující skálou. Původní myšlenka, že nám skála umožní jednodušší výstup a možnost jištění se ukázala jako mylná, jelikož místní hornina podléhala silné korozi a skála byla víceméně hladká bez žádných chytů nebo možnosti jištění. Navíc sníh byl velice měkký i v hloubce 60 cm, kam dosahoval můj turistický cepín, a tak se nedala zakopat ani spolehlivá sněhová kotva.

Situace to nebyla nebezpečná, ale dost nepříjemná zejména pro Vencu, který s takovýmhle mixovým lezením "na tření" není moc familiární. Nicméně jsme po menším boji vylezli až na ostrý hřebínek s poměrně nestabilním měkkým sněhem. Během našeho výstupu na hřeben zašlo slunce a Ringelspitz se obalil standardním oblakem mlhy. Když jsme se podíval na hodinky, na tu mlhu před náma a nakonec na Vencu, bylo mi jasné, že dál to asi nepůjde. Bylo dost pozdě (asi 12:30) a nás ještě čekal sestup k chatě a po sbalení věcí pokračování až dolů do Vaettisu k autu. Navíc Venca toho měl plný zuby a počasí se začalo kazit.

A tak jsme dali mačky a začli se sestupem. Cestou jsme sebrali Vencovu helmu a mašírovali jsme si to nejkratší cestou (tentokrát správně) až k chatě. Tam jsme se potkali s Javorem a Hanisem, sbalili věci, přezuli na sněžnice a rychle dolů, dokud je světlo. Jelikož to byl pro mě již druhý pokus a Ringelspitz z jižní strany, věděl jsem, že posledních pár kilometrů po asfaltové silnici k autu budou dost sadistický. Realita nebyla jiná a zejména já s Vencou jsme na asfaltu trpěli jak koni, ale po dlouhých třech hodinách z chaty jsme konečně dorazili k autu.







čtvrtek 25. února 2016

tannalp

Skialp v okolí Melchsee-Frutt, Tannalp


Účastníci zájezdu: Mrqa, Javor
Kdy: 12.-13.2. 2016
English version: jaworblog

Jelikož ještě nebyla úplně rozběhlá skialpová sezóna 2016 a nad 3000 m n.m. byla kosa jak cyp, rozhodli jsme se pro níže položenou lokaci kolem Melchsee a ubytováni v penzionu Tannalp. Jelikož byl naplánovaný příjezd do Stoeckalp až kolem 11 hodiny, rozhodli jsme se pro kratší túru, která měla "pouze" 1400 m převýšení s cílem Hohmad (2425 m n.m.).

Od Stoeckalp jsme nejprve vyrazili po sjezdovce nahoru a snažili jsme se, co nejdříve uhnout někam do lesíku, což se občasně dařilo, ale stejně jsme museli několikrát tlapat podél sjezdovky. Konečně ve výšce na 1900 m n.m. jsme se nadobro oddělili od sjezdovky a užili si krásného skialpového výšlapu na Hohmad. Jak už jsme čekali dle předpovědi, ve výšce přibližně 2100 m n.m. byla dost hustí mlha a nakonec došlo i na sněžení. Jelikož se počasí víc a víc kazilo, vrchol Hohmadu jsme vzali prakticky obratem a sjeli jsme dolu do Tannalp, kde nás v penzionu čekalo příjemné překvapení v podobě české servírky a velice nadprůměrně chutné večeři a bohaté snídaně.

Na druhý den byl hlášen silný nárazový vítr, zataženo a později i sněžení. No, žádné super vyhlídky to nebyly. Nicméně ráno jsme se probudili do krásného dne avšak v dálce na obzoru jsme již viděli přicházet frontu. Nemeškali jsme a po rychlé snídani jsme ihned vyrazili nahoru s cílem dostat se co nejblíž Rotsandnollenu (2 700) nebo Henglihorn (2 627), jen co nám to počasí dovolí.

Během hodiny a půl jsme vystoupali po mírném a později mírně exponovaném svahu přibližně do výšky 2 400 m, když nás sněhová fronta již skoro dostala. Zvolili jsme tedy únikový manévr a vybrali jsme si nejbližší vrchol, což byl jeden z vrcholů Tannenstocku (2 474). Jen co jsme vystoupali nahoru a sundávali pásy obklopila nás taková ta hnusná mlha, kdy nejde vůbec kam jedete a k tomu ještě začalo sněžit.

Následoval sjezd dolů, který byl asi nejadrenalinovější a nejvtipnější zážitek z celeho výletu, jelikož jsme padali na neviditelných muldách a bořili se do náhle se zjevujících závějí. Každopádně se nám asi po půlhodinovém boji, kdy naše sjezdová rychlost nepřesahovala 10 km/h, podařilo dostat zpátky do Tannalp. Odtud jsme pokračovali dokola přes Melchsee-Frutt pod nimž jsme se napojili na sjedovku, která nás dovedla až k autu.

Ale na to, že bylo fakt hnusně, tak tenhle výlet stál za to :)

Mapa: modrý výstup, červený sjezd.

Já, s krásným čtyřtisícovým pozadím :)

Graustock, ta vrcholová pasáž by mohla stát za to!

Už se to žene!

Javor, kam jedeš?





ledolezeni

Ledolezení u Lac Blanc

Obtížnost: WI3
Účastníci zájezdu: Mrqa, Javor
Kdy: 24.1. 2016
English version: jaworblog

Prolog:
Tak konečně se mi splnil další skialpinistický cíl a zalezl jsem si pořádné ledy. Zážitek to byl nezapomenutelný a zároveň nutný, pokud se chystáte v létě na Nollenovu na Mnicha nebo Rottalgrat na Jungfrau.

Ledolezení je v nižších oblastech možné většinou jen pár týdnů v roce a vzhledem k průběhu letošní zimy, jsem byl rád, že nám to vyšlo aspoň na jeden den a to v poměrně dostupném pohoří Vogesen. Plánovaná předpremiéra v Česku, konkrétně na ledové stěně v Liberci, nevyšla kvůli počasí, ale ledolezení u Lac Blanc mi to více než vynahradilo. 

Od parkoviště u silnice kolem Lac Blanc je to asi 45 min chůze k první ledové stěně (linie 1-6), a pak dalších cca 5-10 min lehčího lezení ke stěně, kterou jsme lezli my. Na stránkach camp-to-camp můžete najít velice dobrý popis cest. Naše linie 8,10,11 jsou sice trochu hůře přístupné, ale přístupnější a populárnější linie 1-6 byly víceméně obsazeny jinými lezci skoro celý den. Nicméně, jak se jednou dostanete pod linie 7-10 naskytne se Vám úctyhodný pohled na stěnu dlouhou přibližně 27 m. My jsme měli dvě 30 m lana, takže linii 8 a 11 jsme dali přesně na jednu délku a trochu šikmou linii 10 na dvě délky.

Pozn.: Na hodně míst nebyl led dost tlustý, a tak jsme většinou využívali 13 cm a občas 16 cm šrouby. Nicméně příště si beru i 10 cm šroub :)

Přístup ke stěně.

Cepín SR Bandit v akci s pozadím LacBlanc.

Populární a obsazené linie 1-6.

Javor rulezzz!

A moje parádička... :)

středa 24. února 2016

Skialpovy kurz

Skialpový kurz s UIAGM guidem


Jelikož už mě štvalo, že moje alpinistické vzdělání je víceméně založeno pouze na mých vlastních zkušenostech a zkušenostech mých kamarádů spolulezců, rozhodl jsem se, že se na zkoušku zúčastním jednoho skialpinistického kurzu vedeným horským vůdcem.

Považoval jsem za pokročilého skialpinistu, a tak jsem hledal pouze kurzy vedené horskými vůdci s nejvyšší možnou mezinárodní licencí UIAGM. Těhle lidi je v Česku zatím 28 + jeden aspirant, viz seznam zde.

Mnozí z nich spolupracují s nějakou cestovkou (např. Alpy.cz) nebo mají přímo vlastní (např. Alpy4000.cz nebo Namche.cz) a většina má dost neaktuální osobní webové stránky. Já jsem si nakonec zvolil Alpy4000.cz, jelikož jsem na jejich internetových stránkách našel podrobné informace a akce s názvem Skialpový kurz - Expert mě zaujala na první pohled a hlavně v sobě zahrnovala nejen lavinový výcvik, ale i vytahování z trhlin, ledolezení apod.

A tak nás 12 lidí naklusalo 17.2. k lanovce Partenen, abychom vyrazili na Wiesbadenhuette na Silvrettu. Puvodní destinace byla sice Pitztal, ale kvůli horší lavinové situaci a nedávné lavinové nehodě při niž zemřelo 5 Čechů, jsme byli nuceni se přesunout pár-set kilometrů na západ a pár-set metrů níž.

Z počátku byly moje pocity víceméně smíšené. Tempo bylo poměrně pomalé a zkušenosti většiny účastníků nebyly nejpřesvědčivější: někteří problém uvázat osmu a nebo správně umístit a zapnout pípák. První večer jsme zakončili nácvikem uzlů a moravskou slivovicí.

Druhý den jsme zašli zvolna vyhledáváním pípáků (a to zejména v nakloněné rovině) a tehdy jsem začal pomalu načerpávat informace nevědíc, že moje alpinistické obrození právě začíná. Například najít pípák v nakloněné rovině není úplně sranda. Jaký máte typ a značku pípáku, kupodivu taky není jedno. Jak těžké je vytáhnout někoho z trhliny. Jak změřit sklon svahu, sněhový profil, test stability, rybaření v mlze, kladkostroje a hafo dalších důležitých věcí a nebo i drobnosti, které Vám zjednoduší alpinistický život a hlavně jej udělají mnohem bezpečnější.

No, nebudu to obšírně vysvětlovat, protože tohle musíte zažít sami. Horský vůdce UIAGM je technicky, výkonnostně, teoreticky a i prakticky absolutně nabušenej horal, který na špičkové úrovni zvládá všechny možné horské aktivity (až na volitelný parašutismus a basejumping :) Je to člověk, který má obrovský přehled ve vybavení a u něhož je na prvním místě a za každých okolností hlavně bezpečnost.

Já jsem měl tu možnost zatím potkat dva. Viktora Kořízka, který je asi nejpovolanějším expertem na laviny v ČR, začínal u horské služby a byl jeden z prvních horských vůdců u nás a je dlouhodobým velice dobrým učitelem. Vede spolek (cestovku) Alpy4000.cz a pravidelně testuje nejnovější vybavení, takže jeho přehled je v tohmhle směru obrovský.

Druhý horský vůdce (přesněji zatím aspirant) je Tonda "Dandy" Bláha, který je o dost mladší a né tak zkušený učitel jako Viktor. Avšak na rozdíl od něho nedělá horského vůdce jako primární povolání, ale spíše z lásky k horám a ke svému zdraví. Sice nebyl na Matterhornu 55x jako Viktor, ale jeho zkušenosti jsou i tak obrovské a navíc je to prostě sympaťák! :)

Na závěr bych velice rád doporučil tenhle (nebo jakýkoliv kurz vedený UIAGM horským vůdcem) všem, kteří to z alpinismem myslí vážné a hlavně bezpečně. Velice zajímavá akce Viktora, o které jsem přemýšlel, je Mountain Academy, což je asi nejjednodušší a i dost levná varianta, jak zdolat nějakou alpskou čtyřtisícovku.

Já osobně jsem svoje pokračování zvolil následovně. V půlce března jdu s Dandym na Aletschhorn a pravděpodobně na začátku září bych se s ním rád pokusil o Matterhorn (Schmidtova cesta, TD) a nebo nějakou podobnou šílenost :)


Hledání pípáků.

Viktor ukazuje a komentuje sněhový profil.


Test stability a zkoumání typu sněhu.


Výstup na Piz Buin.

Výšlap směrem k Dreilaenderspitz

Luxusní sjezd prašánkem :)

Wiesbadener Huetta

Nacvičování vytahování z trhlin.
 

A teď v praxi! :)

Chytneš či nechytneš?

Vrtání šroubů a Abalakových hodin.







sobota 23. ledna 2016

Adidas WINTER EXTREM RACE LH24

24h NA LYSÉ HOŘE



Přišel den, na který jsem se už od Vánoc těšil jako malý Jarda. 23.leden 2016  a tradiční Beskydská dvacetičtyřhodinovka – Lysá Hora 24 hodin. Závod, který díky své tradici a domácímu prostředí jistě netřeba dlouze představovat a popisovat.
            Krásná Lysá Hora se svými 1323 metry, přibližně 12 kilometrový okruh s převýšením necelých 800 metrů a časový limit 24 hodin na co možná nejvíce výstupů na vrchol. A v neposlední řadě také asi tisícovka dalších nadšených bláznů!
            Startovní výstřel se Ostravicí rozlehl přesně v 11 hodin v sobotu dopoledne a závodní chuml vyrazil vstříc prvnímu okruhu. Já jsem se letos účastnil již počtvrté, ovšem proti loňskému ročníku opět jen jako jednotlivec. Po celkem vydařené minulé sezóně a hlavně po  24 hodinovce v Jeseníkách jsem se cítil dobře a do závodu jsem šel s ambicí udělat minimálně 10 okruhů. (moje maximum bylo 9 kol v roce 2013).
            Plán byl jasný, hlavně nepřepálit tempo výstupu a sbíhat opatrně a v klidu. Trasa byla příjemná, zasněžená a oproti loňsku měkčí a malinko teplejší. I když na vrcholku Lysé Hory byly noční teploty taky dost pod nulou. První dvě kola byla pomalejší, ale stále v pohodě. Možná jsem byl zbytečně moc opatrný a obával se úrazu a přetažení. Po třetím kole to na mě začalo nějak padat, cítil jsem se víc a víc unavený, hladový a chtěl jsem odpočívat. Rozhodl jsem se tedy pro malou pauzu, pořádně jsem doplnil energii z jídla i z přítomnosti mé podpory – mamky, která mi dělala skvělý servis a snášela moje závodnické manýry. J Do dalších kol jsem šel s mnohem lepším naladěním a chtěl jsem zvládnout alespoň dvě kola v kuse, což nakonec nevyšlo. Po čtvrtém kole jsem potřeboval zase doplnit energii a jíst. Zřejmě jsem podcenil předzávodní jídelníček. L pak se to jakoby konečně zlomilo. Po pátém kole jsem se už cítil mnohem lépe a konečně pořádně rozběháný. Možná i díky podpůrné smsce od mojí Kačenky, která mě celou noc sledovala online J. V noci začalo malinko sněžit, což nebylo úplně příjemné, ale znamenalo to aspoň malinkatou změnu v tom stereotypní sbíhání a vybíhání. S malými přestávkami jsem sázel jedno kolo za druhým. Poslední 10. kolo jsem doběhl v neděli po půl jedenácté. Unavený, ale celkem spokojený se svým výkonem.
            Závod měl tradičně skvělou atmosféru, jen jsem byl zklamaný, že se neúčastnil žádný náš valach. Těšil jsem se na společné setkávání a psychickou podporu na trati třeba od Monči a Toma. Tak třeba příští rok.

            Odjížděl jsem s krásným 10. místem v kategorii jednotlivců do 30 let, takže jsem celkem spokojený, jen vím, že bych měl trošku víc zapracovat na těch nástupech. J Vítěz v mé kategorii zvládl ještě o dvě kola víc, takže mám do příštího ročníku velkou motivaci. Nakonec bych chtěl poděkovat  Peťce Hoffmanové a Zdenovi Ciprovi  za pohotové reakce a za podporu.

Více informací o závodu http://www.lh24.cz/lh24/